Ostatní a něco navíc

                  Rok   2017

       

 

                  Vím, že jsem již delší dobu na stránky nepřidala dlouhou dobu žádný příapěvek. Bohužel, doba byla taková, že nebylo co přidávat zajímavého a pak toho bylo tolik, že jsem nevěděla kam skočit. Za prvé - opět jsem začala pracovat, takže času nebylo nazbyt. Pravidelné sobotní, nebo nedělní návštěvy u Zdeny zabraly také  svůj podíl. A když se všichni na Zdenu vykašlali, neměla jsem to srdce, nechat ji samotnou bez přátel. Však taky nejen při mé návštěvě, ale také po návštěvě Ilonky Hamanové hodně pookřála a byla jak sluníčko. A tak ubíhal čas a blížili se velikonoční svátky. Zdena se připravovala na návštěvu svého syna Pavla a už se těšila i na to, jak s prvními hřejivými slunečními paprsky si přijede k nám odpočinou a načerpat novou energii. Dělali jsme si plány o výstavách, o dalších věcech, ale najednou přišla zpráva, že Zdena   K r s k o v á   už k nám nedorazí a ani já k ní. 15.4. 2017  Zdena  vydechla naposledy. Ani jsme se spolu nerozloučili i když v neděli jsem měla být u ní.  Nejen rána z úmrtí, ale další rána byli její pejskové. Vzhledem k tomu, že byla sama , policie odvezla její děti / tak říkala svým pejskům Zdena/ do psího útulku do Troji.

                 A tady mě nastal tvrdý boj o pejsky. Nejen náročný boj s časem, ale také velké nervy aby vše dopadlo dobře. Čtyři dny telefonování, prošení o rady - někdy i nevyslyšené. Chtěla bych touto cestou moc poděkoval Iloně Hamanové  a pak i paní JUDr. Evě Michalové.  Obě se semnou zapojili do koloběhu nutných prací k vyzvednutí pejsků z útulku. Nebudu se rozepisovat, jelikož všichni, kdo chodíte na FB, dávno víte, jak to vše dopadlo. Jen díky dobrým přátelům a dorým lidem se nám podařilo dostat pejsky z útulku. A teď přišel čas, abych moc poděkovala Sylvě Lankové za její ochotu poskytnout odvoz pejsků, jejich vykoupání a ostříhání a pak nás ještě rozvezla domů. Sylvo, moc děkuji, nebýt tebe, nevím jak by to dopadlo. Když jsem  totiž prosila na FB o pomoc, nikdo se nenabídl a ani k tomu nenapsal ani řádku. A co mě ještě moc mrzí a do dneška jsem to nezkousla je, že jsem se obrátila na předsedu klubu shih-tzu pana Roberta Kubeše a ten nereagoval ani na jeden z mých telefonátů a zanechaných zpráv. Ale prostě takový je život a nakonec jsme si poradili sami a o to víc nás to hřeje u srdíčka. Teď se opět zúžil okruh přátel a možná že si to tak i Zdena přála.

                Přebírali jsme pejsky z útulku a všichni jsme měli slzy v očích, jak nás celá smečka vítala a byla šťastná. Musím ale napsat, jak hrozně se k nám v útulku chovali. Nejen při telefonických dotazech, kdy jsme chtěli dovést jejich pelíšky a granulky na které byli zvyklé, ale i ostatní. vždy nás odbyli s tí,. že jsou na tyto případy zařízené, všeho mají dost a nic nepotřebují- A to už ani nemluvím o chování příslušnice, která nám administrativně pejsky předávala. Ale už za tím děláme tlustou čáru a snad už ani mluvit o tom nebudem. Určitě ale až bude psí útulek v Troji hledat lidi a žádat o příspěvek formou peněz, nebo krmení ani mě nenapadne tak jak dosud přispět. Asi není útulek jako útulek, ale Troja vede v tomto  pro mě jako nejhorší. Kdo chce, aby měl pejsek shodit nějaké to kilo, doporučuji toto zařízení.

              Pak už probíhalo vše na plné obrátky. Šičunky se doma aklimatizovali a i přes některé starosti (myslím  zdravotní) se všem vede moc dobře u nových páníčků. U mě jakožto nejstaší je Cheri a Koko, Ilonka si vzala Janetku a Isadoru a kluk Balu se vrátil zpět do chovatelské stanice manželů Urbánkovým. Cheri v květnu odrodila, nebylo to jednoduché a nakonec zbyl jen jeden klučík. Velice dobře prospívá a Zdena by z něho měla opravdu radost. Doufám, že poroste do krásy i nadále a neudělá nám ostudu na výstavách, na které se chystáme.

              Zdeni, jestli se díváš na nás s hůry, to co jsem slíbila, tak je splněno !

 

 

 

 

               Rok   2015

 

 

 Další rok zaklepal na dveře vešel, my máme další křížek navíc. Bez toho, že nekouká ani nalevo a ani napravo. Těšila jsem se, že novou výstavní sezonu budu vystavovat nové zlatíčko, z mého chovu. Jenže osud mi nepřál, dopadlo vše  tak jak dopadlo a mě se tolik stýská po výstavním ruchu. A protože Ulinečka dorostla do veteránského věku, řekla jsem si dost a ne jen že na výstavy se budeme jezdit koukat. Asi si nesmím dávat nějaké vyšší cíle a hned po tolika letech se vrhnout do výstavního reje. A tak jsem se rozhodla, že zkusíme klubovou výstavu v Praze a potom se uvidí, zda Uli ještě bude na výstavy chtít chodit. Připravujeme se poctivě a Ulinka se snaží seč může. Je to moje šikovná holčička a snad mi na klubovce udělá i radost. Já se budu těšit na setkání s kamarády a doufám, že si to obě užijeme. Tak ahoj na výstavičce.

 

                                    18.3. 2015

        Toto datum je pro nás opět novou příležitostí. Když jsem tento den byla domluvená na setkání se Zdenou Krskovou, nevěděla jsem co mě čeká.

Když mi otevřela dveře, hned mi oznámila, že má novou nadílku malých šicáčků, kteří se narodili po šesté hodině ráno. A pak jsem ty prdelinky viděla. Vidět takováhle miminka několik hodin po narození, to je nezapomenutelný zážitek. Moc se mi líbili a tak mi opět začal hlodat červíček v hlavě.

     Štěňátka rostla jako z vody a já se každý týden jezdila kochat.Moc se mi líbil černý kluk klučík, velmi temperamentní, ale chtěla jsem holčičku. Po dlouhém rozvažování zda ano či ne, neb už nejsem nejmladší, přišlo rozhodnutí i druhé polovičky, kterému se Jacquelina také moc líbila.  

                      

 

      A tak jsme si koncem června přivezli domů chlupatou kouli jménem Jacquelina Lady Aires.

Tvrdohlavá holka, která si ihned Jindru ochočila, nebojácná, ale mazlivka mazlivá. Ihned se skamarádila se všemi doma, nejvíc ale s kocourem. Jejich hrátky jsou nepřekonatelné. Tak snad nám bude přát štěstí.

              

 

 

              Rok  2014

 

 

                   Budeme mít štěňátka

   Po květnové výstavě v Paskově a bonitaci naší Lentilky jsme se rozhodli, že hned při prvním hárání připustíme Lentilku, abychom nedopadli jako s Ulinkou, která žádná štěňátka neměla a už bohužel mít nebude, vzhledem k jejímu věku. Lentilka nás pěkně nechala vysmahnout a s háráním si dávala opravdu na čas. Všichni známý si z nás dělali legraci, jestli vůbec někdy to bude.

   A pak to přišlo v polovině září. Ač jsem již několikrát asistovala při spojení, stejně jsem byla dost nervózní, zda to dokážu sama, vždyť jsme byli vždy na to dvě. No nic, připravovala jsem se na to jak chudý král když jde do války.

   Horší to bylo s výběrem partnera.

 Radila mě i Zdena Krsková, která dlouhá léta dělala poradkyni chovu při Klubu shih-tzu ČR. Pozorně jsem jí naslouchala, ale strašně moc jsem si přála štěňátka po svém prvním shih-tzu Andýskovi, Anduláčkovi, či Andule. Já jsem přesvědčená, že má ty nejkrásnější kukadla a tlamičku a tu nejúžasnější povahu, kterou snad předá dál do svých dětiček. Ale vyvstala tu otázka" Bude ještě moci ?" nebo " Budou jeho spermie ještě k něčemu ? " Jedni říkali že to bude k ničemu, ale Zdena mě ujišťovala, že u psů je to skoro stejné jako u chlapů. Dokud můžou,tak můžou. A tak jsem se nechala ukolíbat a rozhodla jsem se. Ovšem v záloze byli ještě další mladší a osvědčení chlapáci.

  A pak nadešel ten čas spojení. Celá rozklepaná jsem se zavřela v pokoji s těmi dvěma aktéry. Říkala jsem si, že prostě když to nepůjde a Anduláček se nebude k ničemu mít, nastoupí další frajeři. Ovšem, jak se mýlila !  Andýsek si přičichl a asi usoudil, že by to bylo ono a hned se měl k dílu. Spojení trvalo přes 30 min a já doufala a v duchu se tetelila že by "snad". Druhý den jsem chtěla oba nechat odpočinout a pojistit to až 3-tí den. Ale jak jsem se zmýlila. Druhý den odpoledne na to Andy skočil, jakoby kryl už kolikrát a já jen čuměla jak mu to šlo. No a ten třetí den se opět opakovala celá scénka. Ovšem, když jejich rozpojení stále po hodině nepřicházelo uvolnění, volala jsem SOS Zdeně, že je to dlouho a jestli si náhodou nemohli něco udělat. Zdena mě uklidnila, abych si dala kafíčko a cigaretku, že se to asi Lentilce líbilo a hned tak ho nepustí. Uklidnila mě a já celá dřevěná s nimi vydržela hodinu a půl. To už jsem snad začala mít i lepší náladu, že by se zabřeznutí mohlo podařit, ale dušička byla ve mě stále maličká.

   Po týdnu se Lenti začala chovat trošku jinak než obvykle. Byla mnohem víc ma zlivá, špatně jedla a stále jsem uklízela na zahradě zvratky šťáv. Už jsem začínala věřit, že se povedlo, ale stále jsem byla na vážkách, dokud  jsme nebyli na SONU. 26. den  paní doktorka provedla SONO a ujistila mě, že tam jsou minimálně 3 štěňátka. Dorazili jsme domů a Jindra nás už zvědavě vyhlížel. Oba jsme pak večer přírůstky řádně zapili červeným vínem, tak snad to nezakřiknem a bude všechno v pořádku.

Už se připravujeme. Moc děkuji Zdeně Krskové za podporu a Sylvě Lankové, která nám zapůjčila porodní bednu a též poradila jak Lentilku do porodu obhospodařit.

  Děvčata moc, moc vám děkuji za rady a podporu. A teď ať jsou prďolínkové zdraví a ať už konečně ten čáp přistane u nás na komíně.

                                                      

                                                 

 

              Bydlíme tady už rok      

   Když jsme se stěhovali z Prahy, nemysleli  ajsme si, že si tak rychle zvykneme na nový domov. Hlavně já jsem byla trochu víc skeptická. Vlastně jsme se ocitli v místě, kde jsme neměli žádné známé, ani kamarády. Začátky nebyly zrovna růžové. Nejdříve deště, pak záplavy, my bez auta a všechno trošku z ruky. Trošku jsem si připadala jak na konci světa. Ale všude žijí lidé, jak někdo již napsal. Pomalu ale jistě jsme se seznamovali s okolím, s novými lidmi. Po povodních se tu lidi ještě více stmelili a pomáhali jsme jeden druhému jak to jen šlo. 

Já jsem se obávala toho, že již nejsme v Praze, přijdu o všechny své dobré známé. Skončili jsme s výstavami a tak i všechny kontakty se přerušili. Z počátku bylo neustále práce nad hlavu a tak ani nebylo moc času o tom všem přemýšlet. Musím ale napsat, že opravdoví kamarádi se na nás nevykašlali a občas se na nás přijeli podívat a mě hlavně se ulevilo, že i delší vzdálenost někomu není na obtíž. A tak jsme byli rádi, že kamarádi k nám občas přijeli, trošku jsme poklábosili, něco málo popili a pojedli. Vždy to bylo velice příjemné. Letos k nám přijela i paní Zdena Krsková, čehož si velice vážím. Snad si to tu aspoň trošku užila. Přijela i se svojí princeznou.

Ten, kdo za námi pravidelně jezdí, je Jana s Mírou. I jim se tu líbí, jak říkají. Další kamarád bohužel za námi nemůže přijet. Ještě to asi bude chvíli trvat, ale určitě se dočkáme dne, kdy se opět objeví před vrátky a s úsměvem řekne: " Už jsem tady zas " a s celou smečkou se tu opět vyblbnou. Lenka to má s dopravou trošku složitější, ale i ona se tu občas objeví. Léto nám letos moc nepřeje. Když přehlédnu okem svoji květenu, zdá se mi, že léto už skončilo a přichází podzim. Kytičky odkvétají hodně rychle, ale asi ne jen u nás. No snad se počasí vylepší a opět všechno pokvete.

Letos ale u nás snad přivítáme jednu další milou návštěvu. Píši tedy "snad" - protože u Žanety není nic spojené s cestováním na 100 %. Ale jak jsme si slíbili na klubovce v Paskově, tak snad opravdu dorazí. Už se moc těšíme !

Do Prahy i když to máme coby kamenem dohodil, moc nejezdíme. Tady u nás je klídek a pohodička, bez stresů a návalů v obchoďácích. A ani se nám po tom všem ani trošku nestýská. Chlupáči si zvykli hodně rychle. Mají se tu " jak prasátka v žitě". Taky to všem prospívá. Ulinka během roku zarůstá až obdivuhodně. Trošku i koketujeme s podzimní klubovkou, ale necháme to osudu, jestli se zadaří. Zatím máme problém se stresem při bouřkách a snad i jenom při dešti. Zkoušíme kapičky na stres.

V Paskově jsme zbonitovali Lentilku a čekáme jen na to, kdy začneme hárat. Nějak se nám naše blondýnka schválně courá a já bych už strašně ráda měla nějaké to štěňátko, jako všude okolo nás. No asi ví co ji čeká, a tak si schválně nechává čas.

 Taky jsme u nás oslavili ne kulaté narozeniny Jindry a bylo to fajn. Měli jsme tu i kytary a tak bylo veselo až do pozdní noci. Doufám, že si to ještě hodněkrát zopakujeme.

A tady je pár foteček

         

            

       

       

         

            

        Co dal a vzal rok 2013

 

     Starý rok se sešel s Novým a předal vládu do nových rukou. My účtujeme a dáváme si různá předsevzetí a každým rokem si říkáme že bude určitě lépe. Někomu to vyjde, někdo na tom bude téměř stejně a jiným, ač to nikomu nepřeji, může být i hůř. Já sama si od jisté doby žádná předsevzetí nedávám, protože stejně je vždycky všechno jinak než by si člověk přál.

     Rok 2013 byl pro nás rokem několika změn. V prvé řadě jsme se konečně přestěhovali z Prahy, Tohle jsem si už delší dobu přála a konečně se mi to splnilo. Po Praze se nám ani trošku nestýská, ba právě naopak. V předvánočním čase jsme několikrát navštívili ruch velkoměsta a moc rádi jsme se vraceli do klídku domova. Pravda, jsme bez auta, takže cestování je pro nás složitější a tak jezdíme bez chlupatých potvůrek. Ti jsou šťastný jako blechy, protože ven si jdou kdy je jim libo a mají potřebu, nebo chuť. Stali se z nich docela spolehliví hlídači svého nového teritoria a vítající všechny naše přátelé.

    Léto bylo v přírodě krásné, ač jsme měli neustále práce až nad hlavu. Úklid kolem domu mě snad dal zabrat nejvíc. Občas jsem si připadala jako správnej klumprťák, ale i tohle jsem zvládla. Zahrádka i když není velká a nevím dobře jestli se jí tak dá říkat, byla spíš jako prales, trávník skoro žádný. Teprve až teď přicházím na to, jaké jsou ve skalce krásné keře, které nebylo ani vidět. Vychytávání blech (obrazně) na domečku zabralo také spoustu času a námahy a to pořád není hotovo a tak jak bych chtěla. Čeká nás ještě spoustu práce, ale snad časem vše bude  dle obrazu našeho.

    Přes to všechno nás několikrát navštívili naši kamarádi a přátelé. Bylo to vždy milé setkání a já vždy pookřála na duši i u srdíčka. Snad tomu tak bylo i na druhé straně. Udělali jsme si i krásný večer při kytaře a vždy jsme si i něco dobrého ugrilovali. Chlupáči si vždycky i zařádili se svými čtyřnohými kamarády. Doufám, že i v příštích letech tomu nebude jinak. Podařilo se mi i spojení pejsků mých kamarádek , ze kterého vzešlo šest nádherných štěňátek. Málem jsem neodolala a jednoho klučíka jsem si dovezla domů. Nakonec ale rozum zvítězil.

     Bohužel, život má i stinné stránky. Na nějakou dobu jsem se musela rozloučit s kamarádem ale i přítelem v dobách dobrých i zlých. Moc mu přeji, aby to rozloučení bylo co nejkratší a ve zdraví jsme se co nejdříve opět shledali.

     Tak si myslím, že v tom uplynulém roce toho bylo víc jak dost. Snad budu mít dost sil, abych vše kolem sebe ještě víc vylepšila a aby přátelé kteří k nám dorazí se u  nás cítili dobře a spokojeně. Jste všichni vítáni.

     Do nového roku všem přejeme hodně zdraví a pohody. Aby všichni potkávali jen usměvavé lidi kolem sebe. Ostatní už přijde samo. 

      

 

       

 

           

                  Rok  2013

 

 

           Další rok za námi, jsme opět o rok starší a vrásčitější. Nikdy jsem na čísla nevěřila, natož na ty, které by snad
měli a nebo neměli být kladné, nebo záporné. Ovšem tento s třináckou nakonci  začal opravdu nějak nevábně.
 
           To, že byla zima jak se patří, to nás nevyvedlo z rovnováhy, ba naopak. Připoměli jsme si zimy jaké bývaly za
našich mladých let.  Ovšem pár křížků navíc, se zapsalo na našem zdraví. Nejen to, že  já osobně zrovna zdravím nepřekypuji, ale bohužel  i Jindra má dost velké potíže s pateří. Po všech možných vyšetřeních a zjištěních mu hrozí
operace pateře. No žádné dobré vyhlídky. Navíc dlouhé dojíždění do zaměstnání. A tak vzniklo dilema, o kterém jsme opravdu hodně dlouho přemýšleli a diskutovali co provedeme.
          
          Nakonec, na výstavy už se stejně nedostaneme a já se alespoň vždy jdu podívat na akce pořádané klubem a tím
i potěším svoje srdíčko a kochám se novými přírůstky.  Praha jako taková je krásná, ale když tam bydlíte od narození
tak se jdete jednou za čas někam projít, jinak trávíte čas prací a většinou doma. No a tak vznikla volba zda zůstat v Praze a nebo se alespoň trošku přiblížit k místu, kde pracuje Jindřich.  Vyhrála druhá alternativa.
 
          Objevili jsme maličký domeček se zahrádkou v Roztokách u Prahy  v krásném koutku s přírodou. Já se už viděla
jak budu všechno vylepšovat a naši chlupáči si budou užívat volnosti a konečně čerstvého vzdoušku.  Bylo tedy rozhodnuto a posledního dubna jsme zabouchli dveře v Kloboučnické  a stali se z nás venkovští balíci.
 
           Ale ta 13-náctka asi něco do sebe přece jen má. Nebylo všechno jen růžové. Den po přestěhování  se zatáhla
obloha a místo toho abychom se alespoň trošku kochali přírodou kolem Vltavy, začalo pršet, my jako na potvoru ač
jsme měli vše v krabicích, nemohli nic najít, no prostě všichni skřítkové se spykli proti nám a nepřáli nám nic dobrého.
Než jsme se alespoň trošku zabydleli, neustále lilo jako z konve. Všichni tři chlupáči si to ovšem užívali, protože jim stačilo že muhou aspoň kdykoliv si vzpomenou vystrčit čumáky ven ze dveří, dostanou dobrý dlabanec a mají svoje
pelíšky. My jsme byli na tom trošku hůř. Já bych chtěla všechno hned, ale moc mi to nejde a Jindra moc nemůže. A
tak zabydlování trvalo delší dobu . Když už bylo všechno konečně alespoň trošku hotové, začala se zvedat hladina
Vltavy. Snad  se ani nemusím o tom moc rozepisovat, všichni dobře víme, jak to dopadlo. 
 
           Pravdou je, že nám se zase nic tak moc nedělo. Ovšem to co jsem sledovala každou hodinou z balkonku, to bylo
oporavdu něco nepředvídatelného. Jsme asi tak 500 metrů od Vltavy a na druhé straně řeky jsou Klánovice. Tam jsem
viděla nejlépe, jak rychle se voda blíží. Možná se mi budete smát, ale vzpomínala jsem na Jáju Podzemskou, která si
tohle prožívala v roce 2002. Voda stoupala tak rychle, že bych si to ani v duchu nemohla představit. Dole pod námi jsou krásné  zděné chatičky, které lidi obývají celý rok a lidi v nich ani nestačili všechno vyvézt k nám na kopec. Nám se zase nic tak strašného nestalo, jen jsme byli několik dnů bez elektrické energie /bohužel máme téměř vše na elktriku/, takže jsme si připadali jako skautíci.  Ale je pravdou, že v takovýchto vyhrocených situacích se umíme alespoň všichni spojit a tak i díky takovéhle přírodní kalamitě jsme objevili zase nové kamarády se kterými jsme se seznámili. A tak v zapomenutém koutku přírody nejsme sami a snad ta druhá polovina roku bude příznivější.
 
          Mufíni si užívají na zahrádce /teda moc se tomu tak nedá říkat/, mě ještě čeká moc práce, ale snad si to budeme užívat taky. Už se u nás byli dvakrát podívat Lenka s Tomem a jejich hafíci a bylo nám v těhlech vedrech docela dobře.
 
           Tak to je tak v kostce asi všechno, co se od začátku roku u nás událo. Doufám, že teď přijdou lepší časy a
už jsme všechno to zlé a špatné si vybrali. 
           
Záplavy kolem nás
 
 
         
    druhý břeh Klecany                                  chatičky pod námi
 
                                                                                                                   
        

cestička k domovu, zatopená

     

Už je lépe

                

 

 

 

                     Rok  2011 

    

       7.11. oslavila Ulinečka své  5-té narozeniny.  K tomuto kulatému výročí

                            přejeme vše nejlepší a stále takovou dobrou náladu.

                                                          

                                                                             

 

          

    28.5. oslaví naše Lentilka svoje první narozeniny. Tento den ale budeme mít před premiérovou výstavou a tak z oslav nebude nic moc. To si užijeme až po nedělní klubové výstavě klubu ČR, která se koná v neděli 29.5. v hotelu Step v Praze. Teprve potom si to užijeme do sytosti. 

     Takže v den narozenin bude velké koupáníčko a příprava na první výstavičku. To bude něco, protože se nerada suším a vůbec, je to otrava ležet a nechat se tahat a rozčesávat a ke všemu ještě na mě foukat. Netěším se, jsem tvrdohlavá a jestli mě naštvou, tak si tu první výstavu semnou teda pěkně užijou! Ještě jim ukážu co umím. 

     Vypravili jsme se za Martinou (naší dvorní kadeřnicí) která nás všechny tři trošku upravila, protože panička je v poslední době levá jako šavle a doupravit trošku potřebujeme.Taky jsme tam u Martiny potkali moc psích kamarádů a i když úravy nemusíme, bylo to tam fajn. Martino díky!

       A tady je pár foteček že nekecáme

                                                                                  

 

                 

     Výstavní rok již započal, ale bez nás. Brání nám v tom pár maličkostí, které určitě zdárně vyřešíme. Nemáme se tedy s čím chlubit, ale přece jen se něco málo najde a chtěla bych se o to málo podělit.

     Lentilka se zdárně mění ze štěňátka v krásnou psí slečnu

                        

          Z mazlítka Ulinečky se opět začíná klubat krásná holčička  a zarůstá nám zase do krásy. Díky Lentilce je z ní pomalu dovádivé štěndo.

                                                                                             

          Aduláček dozrál do věku stařešiny  rodu. Hlídá si svůj harém a už se těší na nějakou výstavičku , kterou bude již absolvovat ve třídě veteránů. Utíká to strašně rychle a nestárne jen on.

                      

     Jak už bývá dobrým zvykem buď ke konci roku a nebo na počátku nového letopočtu, dávají  se různá předsevzetí a téměř každý se za tím uplynulým rokem poohlédne. Ani já nejsem vyjímkou a také se trošku po tom uplynulém roce maličko poohlédnu.

     Byl to pro mě rok který přinesl nemálo starostí, a možná i s tím spojené zdravotní problémy. Byl to rok, kdy jsem poznala jak dobré je mít opravdové kamarády a ne jen takové, kteří se tak tváří. Jak dobré je i zvítězit sama nad sebou, zatnout zuby a říci si, že dokážu to co chci a tý nemoci dám zabrat. Podařilo se ! Chodím jako dříve, píšu všema deseti na PC, mozek funguje jako fungoval. Pro mě, to je veliký úspěch a z většiny za to děkuji svým kamarádů nejen dvounohým, ale hlavně těm čtyřnohým chlupatým potvůrkám, které miluju ze všeho nejvíc. Ty mě totiž donutili zvítězit sama nad sebou.

     Chtěla bych tady poděkovat jak už tolikrát Ivě Fremrové, pak samozřejmě klukům Šimčíkovým , Zdeničce Rychtaříkové a v neposlední řadě i Martině Cihelkové kteří mě v těch nejhorších chvílích pomohli a to nejen mě. Neotočili se ke mě zády a toho si opravdově vážím. Všem opravdu moc a moc děkuji.

     Rok 2010 nebyl pro nás rokem výstavním, žádných úspěchů jsme se nedočkali. Ani Ulinečka neměla štěňátka, jak jsem plánovala. Ale asi bych toho chtěla moc, kdyby to vše vyšlo. Ani od toho nového roku si moc výstavních úspěchů neslibuji.  Andýsek - můj mamánek zarůstá docela dobře a jeho srst se natolik vylepšila že by se  nějaké té výstavičky taky mohl dočkat . Ulinečka - mazlítko moje se taky se srstí snaží jak jen to jde a dorůstá, ale pořád je to málo. No a rošťanda Lentilka ? To je kapitolka sama pro sebe. Uvidíme jak všechno dopadne a necháme se třeba i překvapit.

     Také se musím malinko dotknout vztahů mezi chovateli. Nelíbí se mi ani trochu napadání jedněch nebo druhých, nelíbí se mi výroky o velkochovech, nebo že vystavovatelé dostávají pořadí podle toho, jak kterého rozhodčího znají. Jednou zvítězí jeden, podruhé zase ten druhý. A rozhodčí jsou také pouze lidi a každému se může líbit něco jiného. Víte a všechno se jednou může obrátit. Člověk by si měl vážit hlavně svého zdraví. Dokud je - je dobře. Pokud jsou štěňátka, tak  hlavně že jsou zdravá a všechny jsou krásná bez rozdílu, jestli je někdo přestavěný, nebo nese ocásek trošku víc nakřivo a nebo jestli má nějakou jinou, maličkou vadu na kráse. Jsou to tvorečkové které si nemohou nechat udělat na své kráse nějakou opravu jako my, jejich dvounozí kamarádi.

     A tak ať v tomto novém, výstavním roce zvítězí ten nejlepší. Přeji všem mnoho a mnoho výstavních úspěchů a ať tento rok je bez jakýchkoliv problémů.

      

ROK  2010

 

        Celý rok jsme nebyli na žádné výstavě a tak jsme se rozhodli jít se podívat na výstavu Shih-tzu klubu ČR, která byla pořádána v hotelu Step v Praze. Posuzoval polský rozhodčí pan Miroslav Redlicky a výstava byla opravdu velice pěkně zorganizována. My jsme však také na tuto výstavu jeli i s určitým záměrem. Úspěšní vystavovatelé odjížděli s krásnými zlatými poháry a my jsme odjížděli s novým zlatíčkem v náručí. Odváželi jsme si od Ivy už druhou v pořadí holčičku, ale tentokrát ne černobílou, ale trikolorku. Jmenuje se Lentilka a už dopředu jsme věděli, že to bude naše třetí zlatíčko. Byli jsme do ní zamilovaní hned jak jsme ji poprvé uviděli. A nutno říci, že tentokrát jsem to nebyla já, kdo řekl první ano na nový přírůstek. Jindřín jí byl hned od počátku nadšen a dokonce měl i poznámku ve stylu : Když si ji nekoupíš ty, tak si ji koupím já sám !"  A tak bylo rozhodnuto a domluveno s Ivou, že nám ji přiveze do Prahy.

       Zprvu se Lentilka trošíčku bála, protože byla v jiném prostředí, ale netrvalo jí dlouho a dováděla nejen semnou, ale hlavně s Ulinkou. Je to čertisko, malé, ale šikovné.  Nechtěla hned chodit na vodítku a tak jsem ji musela nechat trošku rozkoukat. Na chatě dováděla a po týdnu jsem byla zvědavá, co řekne na pražský byt a hlavně na procházky na vodítku. Všichni jsme si týden dovolené užívali jak se patří.

       V pondělí už jsme všichni vyrazili ven a Lentilka s vodítkem. Nechtělo se jí moc ze začátku, ale když viděla Ulí a Andulu, tak vodítko nebylo žádnou překážkou. S každým kdo se jen trošku nad ní pozastavil byla hned veliký kamarád a žádného pejska si nepřipustila k tělu. Dokonce i Ulinka kvůli ní začala štěkat. Doma spolu dovádějí jako pominutí. Jsme moc rádi, že jsme si vybrali právě tuhle holčičku. Získá si každého do chvilinky.

                                

                

 

       Rok 2010 pro mě začíná až druhou polovinou roku.  S obavami se vracím po 10-ti měsících opět ke svým

domů a nevím co všechno mě čeká.  Že vše nebude jednoduché vím od doby, kdy jsem se začala v nemocnici

 znovu používat pravou ruku i nohu. Domů jsem se ale vrátila plně rozhodnutá se proti osudu postavit, zatnout zuby

a pokračovat tam, kde jsem přestala.  Ale všechno má své ....  Jindra s pomocí Martiny Cihelkové se postaral

o Andyho a Iva Fremrová se ujala na tuto dobu Ulinky.  Všem třem jsem za toto vděčná a patří jim veliké  podě-

kování.

     Už po 14-ti dnech se mi začíná stýskat po výstavním šrumci, po všech kamarádech a po všem tom, co dělá

výstavy výstavami. Vím, že hned tak zatím na výstavy nedosáhnu, protože Ulí je ostříhaná a s Andýskem si musím

ještě trošku pohrát, protože nevypadá, jak by měl na výstavy vypadat. Ale snad to svojí péčí opět doženeme.

                                      

     Andýsek neztratil svou jiskru v oku ač mu bylo již 8 let  a Ulísek je stále stejné mazlítko.

 

     Přemýšlím i o tom, pořídit  si dalšího šicáčka, protože zjišťuji, že moje rekonvalescence po mrtvici doma

postupuje mnohem rychleji, než jsem si myslela. Že by ? 

     A tak jsem se domluvila s Ivou, že se k ní pojedeme podívat, abych se opět dostala do toho kolotoče, který

mě tolik chyběl.  Stálo to za to !  Potkali jsme se tam opět s Evou a Pepou a já si opět připadala, že se

vůbec, ale vůbec nic nezměnilo a kamarádi zůstali kamarády.  A navíc jsem byla v sedmém nebi, když jsem

opět viděla tu droboť, kterou Iva s láskou a píchou předvedla. Bylo to takové, že jsem v tu ránu měla slzy v očích

a zatoužila opět se ke všemu vráti. Ty prcky zachytit na nějakou fotku bylo opravdu těžké. Byly jak z hadích

ocásků.  

               

          

                     

 

          Ivo děkujeme za krásně strávené odpoledne a za bezvadný mňamky.  A znovu jsme se s Jindrou zamilovali  Ale ne do sebe, to

  jsme pořád.

  

                                                                                           

                              ROK     2009

                  Poslední lednový týden a návštěva u nás

      Je poslední lednový týden roku 2009 a my se chystáme na návštěvu. První výstavy už proběhly bez naší účasti. Začíná se mi po výstavách stýskat, ale Ulí by měla hárat a protože nevím přesně kdy se naše dáma uráčí, tak raději zatím výstavy nehlásíme. A kluci (snad nemusím ani psát kteří), se přihlásili na návštěvu s tím, zda bych jim nepomohla s přípravou na Brno, protože mají přihlášenou Rozárku. Pro mě to bylo příjemné, že mi svěří svoje miláčky, abych je zkusila upravit.

        Přijeli podle jejich už známého itineráře v sobotu dopoledne. Nastalo velké vítání nejen kluků, ale hlavně těch chlupatejch potvůrek. Tinda dorážel a flirtoval nejen semnou, ale i s Ulískem. Chvíli jsme poseděli, něco málo pojedli k obědu a s pozdním odpolednem jsme se pustili do práce.

        První na řadě byl Tinda. V jiném prostředí se mu samozřejmě koupání moc nelíbilo, ale nakonec jsme vše hravě zvládli. Tinda zabalený v osuškách krásně odpočíval a my jsme měli čas si dát něco malého k snědku k večeři. Mezi tím jsme stále klábosili a klábosili, vyprávěli co nového, co se stalo našim kamarádům a tak vůbec. Pak přišla řada na fenování a úpravu a nezbytné fotografování. A takhle dopadl Tineček

          

        Když jsme skončili s Tindou, byla už trošku pokročilá doba. Kluci si mysleli, že řada na Rozárku přijde až v neděli, ale já jak jsem byla už rozjetá, jsem se pustila i do Rozárky. Té se u nás doma v koupelně moc nelíbilo a měla snahu se z tohohle kolečka koupacího nějak vyvlíknout. Jenže já jsem byla tvrdá a z vaničky jsem jí nepustila.Asi mi to už nikdy nepromine. No a po šamponování, a osprchování v kondicioneru  došlo na vysoušení a učesání. Pravda, končili jsme velmi brzo po druhé hodině ranní, ale myslím že mi to kluci a pejsci odpustí. Na oba pejsky jsem použila kosmetiku, kterou používám na své miláčky a podle mého, jejich srst dopadla moc a moc dobře.  No a takhle vypadala Rozárka.

         

          Kluci a hlavně Martin, byli moc překvapení, jakou mají chlupáči srst krásnou. No a i já měla radost, že moje snažení bylo aspoň k něčemu dobré. Klukům jsem poradila také trošku s top-knotem i když si myslím, že já sama bych potřebovala občas taky trošku v tomto ohledu nabouchat do hlavy nějaké ty rozumy. Ale všechno chce cvik a stále opakovat dokolečka.

          Ráno nás miláčkové ani moc dlouho nenechali vyspat a tak jsme vstávali jako po nějakém mejdanu. Odpoledne kluci odjeli domů a u nás bylo zase pusto a prázdno. Je fakt, že šicáků není nikdy dost !!!!!!   Na výstavu kluci budou koupat v kosmetice kterou používám, tak moc držíme palce, aby se zadařilo a Rozárka se v kruhu líbila. Držíme pěsti nejen jim, ale i všem ostatním kamarádům a kamarádkám.

        Pod čarou  _____________________________________________________________________________________

        A hned za teplíčka doplňuji, že Rozárka v Brně získala na výstavě V 2 res.CAC. Klukům a Rozárce gratulujeme a přejeme další a další úspěchy.

                                                           

 

 

 Anduláček oslavil své 6 narozeniny   16.7. 2008

        Je to až neuvěřitelné, ale Andymu je 6 let. Všechno to uběhlo jako voda. I já jsem se díky němu seznámila se spoustou dobrých lidí, kteří v nouzi poradili při vystavování, při péči o srst a dali spoustu dalších rad ze svých zkušeností v chovu. A nakonec i já se zakousla do vystavování a moc mě to baví.

        Narozeniny jsme oslavili jen v kruhu rodinném. Andulka dostal dobroučký dortíček z kuřecího masíčka - mimochodem i Ulinka dostala taky ochutnat.  A pak už jsme si celý den užívali dováděním a skopičinami, kteří ti dva denně provádějí.

Anduláčkovi přejeme do dalších let tolik vitality, jako dosud a o trošku víc výstavních úspěchů než doposud.

                     

  

 

 

      Ulinka oslavila druhé narozeniny 7.11.2008

      Tento den jsme si jaksepatří chtěli užít. A protože naši kamarádi nás pozvali do Horažďovic, tak jsme spojili oslavu narozenin i s výletem nás všech. 

                                           

 

 

        V pátek po obědě jsme se nalodili do auta a vyrazili jsme směr Horažďovice, kde jsme měli objednaný hotýlek. Martin s Míšou už nás netrpělivě očekávali a odvezli si nás hned k nim domů. Tam se naši chlupáči řádně vyblbli a my jsme dostali velikánské pohoštění. Ještě večer jsme se prošli městem, abychom také viděli, jak  vypadá městečko večer.

                                   

      Druhý den jsme po obědě vyrazili všichni na procházku . Obešli jsme ty nejpěknější místečka a je fakt, že je spoustu krásných míst, které naše malé Česko má a jsou zapomínána. Stále je u nás co poznávat.

                 

        Večer jsme ještě zajeli všichni do Sušice ke Zdeničce. Byl to závěr dne, jak se patří. Všichni jsme se dobře pobavili, protože je stále o čem mluvit, nasmáli jsme se a všichni psojíčci se jaksepatří vydováděli.

     

   

        V neděli jsme pozvali kluky zase my na oplátku na oběd, ještě jsme chvíli klábosili a nám už nezbývalo nic, než zbalit svých pár švestek a opustit hotýlek. Ještě jsme se museli zastavit u kluků doma. Ti nás napakovali jakobychom se o sebe nepostarali, prohlédli jsme si ještě fůru fotek a pak už zbývalo loučení a cesta zpět z oázy klidu do víru velkoměsta.  Moc se nám od nich nechtělo.

       Martinovi a Míšovi patří naše velikánské poděkování za prožité téměř tři dny a za to, jak se o nás postarali. Kluci moc děkujeme. Velký dík patří i Zdeničce, která chudák musela stěhovat novou sedačku, všechno doma uklidit a ještě připravit pohoštění. Díky i manželovi, který byl velice zábavný a my přišli také na jiné myšlenky.  Doufáme, že vám to všem budeme moct oplatit a ahojky příští týden na výstavě v Praze.

TOPlist